Rozdíl mezi odměňováním žen a mužů za stejnou práci je poměrně častý jev. Jaké jsou jeho příčiny? Jak se k takovému typu diskriminace staví legislativa?

Přestože se podmínky na pracovištích zlepšují a dosahují vyšší úrovně, stále se setkáváme s genderovou problematikou, která se dotýká nerovného postavení muže a ženy. Tento společenský problém, byť má své kořeny hluboko v historii, má již moderní označení. Hovoříme o něm jako o genderové diskriminaci, tedy diskriminaci založené na pohlaví, ale také na základě s ním souvisejících stereotypech. Byť jsme vyspělá společnost, ať chceme či nikoliv, můžeme se nadále setkat s názory, že muž je živitelem rodiny a žena má za úkol „ochraňovat rodinný krb“. Příčiny stávající nerovnosti mohou být různé a vznikají z již zmíněného společenského chápání, ale také kultury, náboženství daného státu či jeho životních hodnot. Je faktem, že ženy, resp. jejich znalosti a dovednosti, bývají společností podceňovány, i proto je důvodem, že se právě muži objevují v „top pozicích“, tedy v manažerských postaveních či v oblasti politiky. Druhým faktem je, že se situace s pokrokovou společností lepší, ale celkové dorovnání je odhadováno na mnoho desítek let. Tato problematika zasahuje i do oblasti pracovního práva a její úpravu bychom nalezli v platné legislativě jak v evropském, tak ve vnitrostátní měřítku.

 

Případ, který bychom zařadili do oblasti gender práva, ale právě také práva pracovního, je situace, kdy je žena za stejnou práci odměněna hůře než muž. O takové nerovné odměňování by šlo v případě, že by žena i muž zastávali pozici například vedoucího pracovníka, měli by totožnou pracovní náplň, ale žena by v tomto případě získala za svou stejnou (kvalitní, náročnou) práci odměnu nižší. Zní to jako vtip? V některých státech je to běžná praxe. Dokonce je velmi překvapivé, že při jednom z posledních průzkumu (z roku 2005) se ČR v rámci Evropské unie umístila v řadě zemí s největším rozdílem v odměňování mužů a žen. Tento rozdíl dosahoval podle statistik Evropské unie až k necelým 23 %.

 

Z pohledu pracovního práva se zcela jasně taková situace posuzuje jako diskriminační chování na pracovišti. V důsledku toho, že pracovní právo je vystavěno na zákazu diskriminace, nalezli bychom hojnou právní úpravu, která se diskriminací tohoto typu zabývá a napomáhá ji řešit. První právní úprava na úrovni evropského práva, která se jako jedna z prvních zasadila o prosazování rovnosti v pracovní oblasti, pochází z roku 1975. Přesně z 10.2. 1975, kdy byla vydána směrnice Rady „o sbližování právních předpisů členských států týkajících se uplatňování zásady stejné odměny za práci pro muže a ženy“. Na základě této směrnice členské státy Evropské unie pak zavedly do svých právních řádů taková ustanovení, která umožní všem zaměstnancům, domáhat se právní ochrany soudní cestou, byli-li by snad takovým způsobem zkracování na svých právech ve vztahu zaměstnanec x zaměstnavatel.

 

Kde se otázka diskriminace v odměňování řeší v našem právním řádu? Již v samotné Listině základních práv a svobod, přesněji v článku 28, kde je garantováno jedno ze základních práva – právo na spravedlivou odměnu za práci. Zákoník práce (zák. č. 262/2006 Sb.) pak v § 1a odst.1 písm. c) a e) zakotvuje rovné zacházení se zaměstnanci a zákaz jejich diskriminace a jejich spravedlivé odměňování. V neposlední řadě jako zaměstnanci nalezneme oporu v antidiskriminačním zákoně (zák. č. 198/2009 Sb.), který ukládá zaměstnavateli povinnost dodržovat zásadu rovného zacházení s muži a ženami.

 

V případě, že by nám taková práva byla odpírána, máme možnost přikročit k soudnímu řešení sporu a považovat nejen vyřešení dané situace, ale také případné odškodnění.