Co si můžeme představit pod pojmem sportovního práva? Jakou roli sehrává v těch nejoblíbenějších sportech - fotbalu či hokeji?

O sportovním právu, můžeme-li tuto oblast práva tak vůbec pojmenovat, se nedočteme mnoho. Jedná se totiž o poměrně aktuální problematiku, která není upravena ani v publikacích, ale ani v legislativě. Otázky, které tato oblast popisuje, se dotýkají, jak nejrůznějších sportovních oblastí, tak i postavením samotných sportovců. V rámci legislativní úpravy se můžeme setkat s několika právnímu předpisy (např. zák. č. 115/2001 Sb., o podpoře sportu), které vymezují základní pojmy, se kterými se v rámci sportovního práva můžeme setkat. Přestože na vnitrostátní úrovni nalezneme základní úpravu (např. v čl. 26 Listiny základních práv a svobod), nemůžeme hovořit o dostatečné úpravě, která se nám ve vztahu právo x sport vytváří. Pokud bychom nahlédli do mezinárodní úpravy, pak budeme o něco úspěšnější. Klíčovou roli nám zde sehrává Evropská unie, resp. vydaná Lisabonská smlouva, která jako jedna z mála klíčových smluv EU zmiňuje sport výslovně. Nalezli bychom zde ustanovení o možnosti spolupráce, koordinace a doplňování činnosti členských států mj. v oblasti sportu a podporuje spravedlivé soutěžení, spolupráci mezi subjekty odpovědných za sport, jakož i samotnou ochranu sportovců.

 

V této problematice se můžeme také zaobírat otázkou či vztahem sportovních a právních norem. Nejzásadnější normy můžeme sportovním jazykem nazvat jako pravidla hry, které jsou regulována pouze sportovními normami. V tomto případě nemůžeme hovořit o normách s právním základem, ale naopak se jedná o normy společenské a takové, kterými se řídí každý ze sportovců, který chce být členem svého klubu a fungovat v něm. Zde o zásahu státu, na rozdíl od norem právních, hovořit nemůžeme. Jedná se tedy o vnitřní normy, které jsou spravovány a nařizovány sportovními organizacemi (např. Fotbalovou asociací ČR, Českým svazem ledního hokeje), pomineme-li takové, které dané normy stanovují v rámci mezinárodního hlediska např. Mezinárodní federace fotbalových asociací, která sdružuje fotbalové asociace celého světa.

 

Tím zřejmě nejdiskutovanějším, ale bezesporu nejoblíbenějším sportovní odvětvím nás Čechů, je hokej a fotbal. Nabízí se tedy otázky, jak se právo promítá do těchto odvětví a také to, zda jsou vrcholoví sportovci z těchto oblastní zaměstnanci svých klubů.  Důležité je si definovat pojem sportovec. Sportovcem je podle zákona o podpoře sportu každá fyzická osoba, která v daném kalendářním roce skutečně vykonává sportovní činnost, pro kterou je u daného sportovního orgánu evidován. Z této definice můžeme odvodit, že návaznost špičkového sportovce na danou organizaci, u které takový sportovec může být evidován, zakládá velmi úzký vztah.

 

Právním důvodem, na kterém je vztah mezi hráčem a daným klubem založen, nazýváme ve většině případů jako tzv. hráčskou smlouvu, která se řídí ustanovením občanského zákoníku. Jedná se o tzv. inominátní kontrakt, tedy o takový kontrakt (čili smlouvu) v zákoně výslovně nepojmenovanou. Hráčská smlouva, ať je již jedná o profesionálního hokejistu či fotbalistu ve většině případech stanoví, že daný profesionál ve svém oboru je osobou samostatně výdělečně činnou (tzv. OSVČ), jehož činnost spočívá z výkonu nezávislého povolání. Nesmíme na tyto vztahy nahlížet jako na samostatné podnikání, neboť činnost hráče nesplňuje definiční znaky podnikání (resp. náplň činnosti podnikatele), které určuje občanský zákoník v §420 odst. 1. Právě varianta, kdy je na daného sportovce nahlíženo jako na OSVČ je ta nejčastější forma, se kterou bychom se mohli setkat. Jaké jsou však důvody k takové formě? A proč není s hráčem uzavřena běžná smlouva, se kterými se běžně setkáváme ve vztahu mezi zaměstnancem a jeho zaměstnavatelem? Odpověď není vůbec složitá – vyplývají z toho značné daňové výhody. Konečné rozhodnutí o formě případné smlouvy však vždy vyplyne z rozhodnutí daného klubu, kdy se můžeme setkat i s jinou formou kontraktu, a to uzavření dohody o provedení práce.

 

V souvislosti s tím, zda profesionální sportovec vykonává svou činnost na základě živnostenského oprávnění (tedy ve formě živnosti) nebo je na jeho působení nahlíženo jako na svobodné povolání, se dotýkáme opět právních otázek, které nám vyplývají z daňové legislativy. V souvislosti s daněmi se nám může vybavit několik medializovaných případů fotbalových hráčů (např. s Davidem Lafatou), u kterých byla správcem daně doměřena daň z příjmů. Klíčovou problematiku ve všech těchto případech hrála výše výdajového paušálu. Touto otázkou se zabýval i Nejvyšší správní soud (dále jen NSS), který judikoval, že sportovci, kteří svou činnost vykonávají na základě živnostenského listu, mají uplatňovat 60% výdajový paušál, ale v případě výkonu svobodného povolání pouhých 40 %. NSS se také vyjádřil k oběma možnostem formy výkonu činnosti, a to tak, že žádný hráč nesmí být donucován k volbě výhodnější formy, která by státu přinesla vyšší zisky.

 

Ať již jsou některé oblasti sportovního práva zdánlivě dopodrobna vyřešeny, je třeba jít s otázkami přinášející odpovědi na různorodé situace, vznikající mezi hráči a jejich kluby, více do hloubky.