Vyživovací povinnost mezi manžely

08. října 2018  |  Alžběta Kartusová

Vyživovací povinnost mezi manžely

Manželé mají rovná práva a povinnosti.

„Manželé mají rovná práva a povinnosti.“ Právě toto ustanovení občanského zákoníku (§687) udává pevnou základnu pro určování vyživovací povinnosti mezi manžely. Tato vyživovací povinnost má dokonce přednost před vyživovací povinností mezi rodičem a dítětem. Jedná se o zvláštní případ zaopatřovacího nároku, který má každý z manželů. Je stanoveno, že by míra zaopatření obou z manželů měla být na stejné úrovni, a to jak kulturní, tak sociální. Manželé si tedy podle právní úpravy mají být oporou a vzájemně se podporovat, a to i po případném rozvodu. Se zachováním srovnatelné úrovně souvisí i povinnost, aby každý z manželů přispíval na potřeby celé domácnosti a jejího chodu. Nikde není zmíněno, že by peněžitý příspěvek jednoho z manželů na chod domácnosti byl snad obdařen větší mírou důležitosti, nežli např. zabezpečení rodiny ze strany manžela či manželky, kteří zůstávají v domácnosti s dětmi a poskytují jim celodenní péči. V době manželství pracujeme tedy s celkem jednoduchými počty, kdy zkrátka měsíční příjmy obou manželů se sečtou a vydělí dvěma (tedy přesně tím způsobem, aby byla zachována stejná životní úroveň v manželském svazku).

 

Jsou však také případy, kdy můžeme požadovat výživné i po rozvodu, po svém bývalém manželovi/manželce…

 

Právo na výživné vůči bývalému manželovi/manželce vzniká rozvedenému manželovi/manželce taktéž, pokud se sám není schopen/a živit a tyto příčiny se objevily již za doby trvání jejich manželství. Ani zde nám neabsentuje jedna ze základních právních zásad soukromého práva - zásada ochrany slabší strany.

 

Rozsah vyživovací povinnosti lze řídit ,,pouhou“ dohodou obou manželů či rozvedených manželů, avšak nedojde-li k této dohodě, rozhoduje o výživném a jeho výši soud. Soud při určení výše výživného již úplně nehledí na zachování stejné životní úrovně obou z manželů, ale klíčovou roli zde hrají existenční potřeby vyživované manželky či manžela. Taktéž soud přihlíží například ke zdravotnímu stavu, schopnosti opatřit si řádné zaměstnání, k délce manželství, době uplynulé od rozvodu či k věku manželů. S touto problematikou nám i samotný občanský zákoník přinesl staronový pojem – tzv. odbytné. Výši odbytného si mohou manželé či rozvedení manželé ujednat sami, kdy právě ujednáním odbytného, zaniká právo na výživné. Takové odbytné může být splaceno jak jednorázově tak i na základě takto předem dohodnutým splátek. Úprava vyživovací povinnosti musí dbát (otázkou je, zda bohudík či bohužel) i na stále aktuálnější společenskou problematiku, kterou představuje domácí násilí. V případě domácího násilí zákon o povinnosti výživného hovoří zcela jasně a bez výjimky: „Dopustil-li se bývalý manžel vůči druhému manželovi jednání, které naplňuje znaky domácího násilí, nemá právo na výživné, ač by jinak podmínky přiznání tohoto práva splňoval.“

Slovníček pojmů

Zaopatřovací nárok

= podpora, která má zajistit osobu ve finančně náročné situaci.

Domácnost

= Obvyklé vybavení rodinné domácnosti tvoří soubor movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním potřebám rodiny a jejích členů; přitom není rozhodné, zda jednotlivé věci náleží oběma manželům nebo jen jednomu z nich. (§698, odst. 1 OZ)

Odbytné

= odškodné uživatele nebo poživatele za omezení jeho práva (většinou peněžitá částka).

Článek je založený na těchto zákonech

  • Zákon č. 89/2012, občanský zákoník - § 613, § 687, § 691, § 761, § 911

Na našich stránkách používáme soubory cookies, a to k zajištění fungování stránek a analýzy návštěvnosti. Ukládání těchto souborů můžete odmítnout v nastavení svého prohlížeče.

Více o používání cookies Souhlasím