Po rozchodu či rozvodu partnerů je často nutné upravit péči o jejich nezletilé dítě. Jednou z možných forem péče o nezletilé dítě, vedle péče společné a střídavé, je tzv. výlučná péče jednoho z rodičů.
Výlučná péče představuje nejčastější model péče o nezletilé dítě v České republice. Na jakém principu tento model funguje? A musí tato forma vždy představovat pomyslného „strašáka“ pro druhého rodiče?
Co je výlučná péče?
O výlučné péči se zmiňuje občanský zákoník v § 907 odst. 1, jako o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů. Neznamená to však, že pokud soud rozhodne o této formě péče, zanikají tím práva druhého rodiče. Druhému rodiči nadále přísluší právo rozhodovat o důležitých záležitostech dítěte a neznamená to ani zákaz styku s dítětem, pokud soud nerozhodne jinak. Právo stýkat se s rodičem má i samo dítě, a to v takovém rozsahu, který je v jeho zájmu. Právě zájem dítěte je při všech formách péče stavebním kamenem a nejdůležitějším kritériem, které by mělo být vždy bráno v potaz.
O výlučné péči nemusí vždy rozhodovat soud. Jednou z možností je dohoda mezi rodiči o úpravě poměru k nezletilému dítěti, která je soudem schválena. Po schválení soudem se tato dohoda stává titulem pro výkon rozhodnutí (ZŘS §501). V případě rozhodnutí soudu o výlučné péči může soud rozhodnout také o šíři styku druhého rodiče s dítětem a platí, že v případě rozhodnutí soudu dojde i k úpravě výživného.
Šíře styku vyplývá z okolností daného případu, ale můžeme hovořit o tzv. úzké a široké formě styku. Úzká forma styku představuje klasický model „víkend jednou za 14 dní“ – v tomto případě nerezidentní rodič (tedy ten, který nemá dítě ve výlučné péči) vyzvedne své dítě například v pátek (po skončení školy, zájmového kroužku atp.) a ke zpětnému odevzdání dítěte dojde až v neděli, pokud to věk dítěte a jiné okolnosti dovolí. Široká forma styku může být rozšířena i na určené dny v týdnu a víkendy. Právě široká forma styku (pokud je bezproblémová a řádně funguje) je pomyslným „schůdkem“ k péči střídavé. Je nutno připomenout nutnost komunikace mezi rodiči, sdělování si podstatných informací o jejich dítěti a v neposlední řadě vzájemná spolupráce.
Nerezidentní rodič nemá vymahatelnou povinnost se se svým dítětem stýkat, což znamená, že ani soudně stanovený rozsah styku nemusí tento rodič využít. Nemá dokonce ani povinnost dítěti hradit „něco navíc“ nad určenou výši výživného. Pokud se však nerezidentní rodič se svým dítětem stýká, povinnost přispívat na výživu dítěte nemá ani rodič, u kterého je dítě ve výlučné péči.
Ústavní soud ve svých rozhodnutích apeluje na již zmíněný zájem dítěte, který nesmí být nikdy opomenut. Dítě se v žádném případě nesmí dostat do pozice „loutky“, se kterou bude odehráván boj mezi rodiči. Takový názor by si měli převzít všichni, kterých se problematika péče o nezletilé dítě týká.