Problematika trestných činů spojených s korupcí.
Loňský rok zaznamenal trestní zákoník hned několik změn. Jedna z nich se týká trestného činu úplatkářství. Nejenže zákon nově upřesňuje, kdo je za takovýto trestný čin zodpovědný, a tudíž kdo za něj bude potrestán, ale zároveň i rozšiřuje záběr na tyto pachatele. Začněme ale hezky od začátku.
Co je to úplatek a jak to „funguje“?
Podle zákona se uplácení/podplácení charakterizuje jako poskytování darů za účelem porušení nějaké právní povinnosti ze strany obdarovaného. Znamená to tedy, že jedna ať už fyzická, či právnická osoba poskytne nějakou odměnu (může být materiální i nemateriální) druhé fyzické či právnické osobě, která za to poskytne či přislíbí nějakou výhodu.
Úplatkem může být poskytnutí přímého majetkového obohacení (tedy peněz), určitého materiálního daru, v jiných případech se může jednat o poskytnutí nějaké protislužby, prominutí dluhu atp. Důležité je, že o úplatek se jedná v případě, kdy se zvýhodnění (odměna) dostane uplácené osobě, která ovšem na tuto odměnu nemá nárok. Úplatek se váže jak na obstarávání věcí obecného zájmu (tím lze rozumět obstarávání úkolu, jejich plnění je v zájmu celé společnosti nebo přinejmenším větší skupiny občanů – činnosti související s plněním společensky významných úkolů ve zdravotnictví, sportu, školství, státní správy atd.), tak na podnikání.
Naopak o úplatek se nejedná v případě, kdy je adresátovi poskytnut ojedinělý dar nevýznamného charakteru a rozsahu, za který není očekávána žádná protislužba či překročení běžných povinností adresáta. Samotnou hranici výše úplatku však trestní zákoník nestanoví, proto je třeba na ni nahlížet individuálně a posuzovat ji v souvislosti s dalšími okolnostmi určujícími společenskou škodlivost daného jednání.
Trestné činy postihující korupční jednání jsou v zásadě tři:
- přijetí úplatku,
- podplácení,
- nepřímé úplatkářství.
Novela trestního zákoníku z loňského února tedy rozšiřuje, kdo všechno je za tyto trestné činy zodpovědný:
Zodpovědný už není pouze ten, kdo úplatek poskytne (slíbí), a ten, kdo ho přijme (nebo si ho nechá slíbit), ale postižena může být i osoba, která ke korupci využije někoho třetího, tzv. prostředníka. Změna, kterou novela zákona ustanovila, vychází z Úmluvy Organizace spojených národů proti korupci, ke které je Česká republika zavázána.
Korupce je negativní jev, který bohužel postihuje celou naši společnost, nejčastěji tak dochází právě v oblasti veřejné správy (např. moci zákonodárné).
Zde si lze uvést vybrané „Trestné činy úředních osob“, kterých se může dotýkat korupční chování:
- zneužití pravomoci úřední osoby,
- maření úkolů úřední osoby z nedbalosti.
Další trestné činy, které vykazují určité definiční znaky korupce, jsou:
- neoprávněné nakládání s osobními údaji,
- zneužití informace a postavení v obchodním styku,
- sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě,
- pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži,
- pletichy proti veřejné dražbě.
Nutno si dát pozor také v případě, že na trestný čin podplácení přijdete, a tuto skutečnost neohlásíte. Oznamovací povinnost Vám totiž ukládá tuto skutečnost bez odkladu oznámit policii nebo státnímu zástupci. Výjimku tvoří osoby, které by v případě oznámení tohoto trestného činu vystavily samy sebe nebo osobu blízkou nebezpečí smrti, ublížení na zdraví či jiné závažné újmy nebo trestního stíhání.
Česká republika má ve své historii zapsáno hned několik velkých korupčních kauz, týkajících se především hybatelů politické scény. Jako příklad lze uvést Kauzu Key Investments spojenou se Stanislavem Grossem, kauzu spojenou s Davidem Rathem, který se měl dopustit sjednávání výhod při veřejných zakázkách, nebo asi ze všech nejznámější a doposud největší případ spojený s korupcí, a to „Kauzu Nagyová“, která vypukla v roce 2013 a vyústila v pád vlády tehdejšího předsedy vlády Petra Nečase.