Něco málo o historii trestu smrti v ČR a o jeho úpravě v českém právu.

Na světě je pár témat, která stále a dokola hýbou celou společností. Od svateb či adopce dětí homosexuálními páry přes eutanázii až po trest smrti. Ten samotný již celá desetiletí možná i staletí patří k těm nejkontroverznějším vůbec. Na mnoha místech ve světě (např. v USA, Číně, Súdánu, v Severní Koreji) je totiž ještě stále legálním způsobem trestu, v České republice je tomu už od jisté doby jinak. Společně se dnes podíváme, jak to s historií nejpřísnějšího z trestů bylo u nás.

Najít počátky trestu smrti v našich zemích by bylo velmi těžké, první zmínky totiž přichází až s Kosmovou kronikou, popravovalo se ale pravděpodobně už mnohem dříve. Poté přišlo dlouhé období upalování, stínání hlav, šibenic atd. Zajímavé je, že přibližně do začátku 15. století se tento trest odvolával na Boha a na to, že o smrti člověka rozhoduje vyšší moc během tzv. Božího soudu (ve zkratce - člověka svázali a hodili do řeky a čekalo se, zda se utopí, nebo ne).
 

Trest smrti u nás ale nebyl zrušen pouze jednou. Poprvé s tím přišel Josef II. a trest smrti nebylo možné provádět až do r. 1795, kdy byl znovu zaveden.

Ve 20. století ještě pořád mohl být člověk odsouzen k smrti, nutno ale říci, že za první republiky případů, kdy byl odsouzený člověk skutečně popraven, výrazně ubylo. Mezi lety 1918-1938 tedy bylo popraveno 20 lidí. To se poté výrazně mění se začátkem druhé světové války a nastolením protektorátu Čechy a Morava, kdy bylo vyhlášeno stanné právo. V tomto období bylo oficiálně popraveno přes tisíc lidí, tato čísla se ale od reality pravděpodobně velmi výrazně liší.

 

Po druhé světové válce přišla další vlna obrovského množství poprav v rámci tzv. retribučního dekretu (sloužil retribučním soudům, ty měly za úkol trestat válečné zločince a kolaboranty). Soudní řízení však probíhalo velmi rychle a tresty byly vykonávány v podstatě hned vzápětí.

 

Milada Horáková a další oběti komunistického režimu 

Po nástupu komunistického režimu k moci byl zaveden trest smrti za tzv. politické trestné činy. Problém byl v tom, že odsouzení byli ve valné většině případů nevinní, pouze nějakým způsobem nesouhlasili s nastoleným režimem a trest smrti měl být ze strany vlády způsob, jak tuto situaci řešit. Nejbrutálnější období, kdy byly prováděny tyto tzv. justiční vraždy, bylo období vlády prezidenta Klementa Gottwalda (1948-1953), jednalo se o 237 lidí, z toho na 190 osobách byl vykonán trest smrti za politický trestný čin. Rok 1956 je zmíněn jako doba, kdy byl značně snížen počet zločinů, za které bylo možno trest smrti uložit, v roce 1961 došlo ještě k dalšímu zpřísnění a popravováni už byli více méně jenom nejbrutálnější vrazi.

 

Mezi nejznámější případy nespravedlivě odsouzených patří Milada Horáková, politička, která se stala jedinou ženou odsouzenou k trestu smrti v již avizovaných vykonstruovaných politických procesech. Je zajímavé, že jednou z obětí byl i Rudolf Slánský, politik, generální tajemník KSČ, který se sám předtím angažoval v některých případech těchto justičních vražd.


Rok 1989 a 1990 

Po sametové revoluci v roce 1989 se již v této době prezident Václav Havel zasadil o zrušení trestu smrti (s novelou zákona v roce 1990) a došlo k jeho nahrazení trestem doživotí. V roce 1991 bylo vše potvrzeno v Listině základních práv a svobod, která je zakotvena jak v české, tak slovenské ústavě a trest smrti zakazuje.
 

Poslední poprava

Posledním popraveným v ČSSR byl mladý vrah Štěpán Svitek, kterému byl trest uložen za brutální trojnásobnou vraždu. Trest byl vykonán 8. 6. 1989. Poslední odsouzená žena na území tehdy ještě ČSSR byla známá masová vražedkyně Olga Hepnarová, ta byla popravena 12. 3. 1975.