Jak skloubit fotodokumentaci veřejných akcí a GDPR?

Předminulý rok na konci května začalo platit nařízení Evropského parlamentu a Rady EU o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů nebo GDPR (General Data Protection Regulation). I Vy jste toho jistě o GDPR mnoho slyšeli, hodně se o tom mluvilo, hodně se o tom psalo, hodně lidí si z toho dělalo legraci nebo si na GDPR stěžovalo. Ať už tak či tak, toto nařízení nám přineslo značnou řadu regulací, které se nás všech také značně dotýkají. Jednou takovou situací, na které se GDPR určitým způsobem podepsalo, je fotografování a zveřejňování pořízených fotografií. Jak to tedy je?

 

Nejdříve si ujasněme, kde - tedy v jakém zákoně je tato problematika ukotvená. Jelikož je totiž celý tento problém trochu složitější, lze se při jeho řešení obrátit na dvě normy, a to:

  • GDPR
  • občanský zákoník

 

Rozdíl mezi těmito dvěma zákony je především v tom, že pokud se bavíme o GDPR, které je veřejnoprávní, tudíž jeho cílem je celospolečenský zájem, dohlíží na celou situaci Úřad pro ochranu osobních údajů. V případě občanského zákoníku se počítá s tím, že se osoba bude v případě narušení soukromí sama svých práv aktivně domáhat.

Důležité jsou dva faktory:

  • Kdo fotky pořizuje?
  • Za jakým účelem?

 

Začneme s tím, že GDPR má ve své definici jasně uvedeno, kdy může vstoupit do hry, a to pouze tehdy, jsou-li osobní údaje nějakým způsobem zpracovávány (nestačí, že je s nimi „pouze“ určitým způsobem nakládáno). Jako zpracování lze považovat činnost, která je prováděna za jistými účely a je prováděna systematicky. Nelze tak tedy za zpracování považovat pořizování fotografií pro osobní účely, a to ani v případě, že toto pořizování je nějakým způsobem systematické, a naplňuje tak určité znaky podle GDPR (např. používání kamer okolo svého pozemku, natáčení na kameru na přilbě při nahodilých závodech atd.). Proti vizuálnímu záznamu použitému čistě pro osobní účely, nikoliv pro komerční, se lze ohradit pouze na základě občanského zákoníku, nikoliv GDPR. Neznamená to tedy, že jste proti takovýmto fotkám či videím bezbranní, pouze se musíte ohradit na jiném místě. Zbystřit by měli majitelé kamer u svých automobilů – pokud kameru používají pravidelně a systematicky, je tento jev podle GDPR upraven právním titulem nezbytnosti pro ochranu Vašich oprávněných zájmů. To znamená, že záznamy mohou být využity policí či u soudu v případě například dopravní nehody, v případě, že byste si ale záznamy nahráli na sociální sítě, jednáte protizákonně.
 

Souhlas x svolení

Podle občanského zákoníku není narušena ochrana soukromí a podoby člověka, pokud dá k pořizování fotografií svolení. To může mít různé podoby, obecně jde ale o projevení svobodné vůle k pořízení fotografie nebo neprojevení nesouhlasu s fotografováním. Důležité je také vědět, že neprojevením nesouhlasu s pořízením fotografie dává také zaznamenávaná osoba souhlas se zveřejněním pořízených fotek. Jiná situace nastává v případě, kdy by autor/vlastník záznamu zveřejnil záznam např. opilého člověka. Zde se může poškozená osoba domáhat nejdříve smazání záznamu a poté případného odškodnění. Žalovat by Vás mohla poškozená osoba i v případě fotografování na veřejných akcích (koncerty, divadla, festivaly atd.)  a zveřejňování takto „ponižujících“ záznamů. Zde je účastníky těchto akcí dopředu na pořizování záznamů dopředu upozornit (např. natisknout na pozvánku, při kupování lístků si nechat odsouhlasit přečtení pravidel a podmínek).

 

Ať už tak či onak, se záznamy druhých osob a s jejich pořizováním je nutno nakládat velmi opatrně a kromě GDPR stále nezapomínat na to, že je zde i občanský zákoník, který tuto problematiku také právně ošetřuje.