Kdo nese odpovědnost za následky? Musí lékař vždy respektovat pacientovo rozhodnutí?
Je samozřejmostí, že pacient má možnost odmítnout zdravotní péči, stejně jako má nárok na výběr lékaře. Kdo ale nese zodpovědnost za následky způsobené odmítnutím? Představme si krajní případ, kdy pacient odmítne zdravotní péči lékaře, bez které zemře, má ji i tak lékař poskytnout nebo respektovat pacientovi přání?
Odpověď na tyto otázky poskytl nález Ústavního soudu ze dne 2.1.2017. V případu se jednalo o lékaře, který neposkytl zdravotní péči své matce. Ta ji ale odmítla. Ústavní soud rozhodl, že lékaře nelze nijak právně postihovat za neposkytnutí zdravotní péče pacientovi, který je dospělý, svěprávný a tuto péči odmítl. To platí i v případě, kdy odepření péče může mít za následek úmrtí pacienta. Ústavní soud tak změnil usnesení Nejvyšíího soudu, který rozhodl dne 16.3.2016 o odpovědnosti lékaře za takovéto neposkytnutí péče.
Ústavní soud se v rozhodnutí opíral a preferoval nedotknutelnost pacienta a jeho svobodnou vůli. Uvádí, že lékař nejednal protiprávně, pokud si to pacient tak přál. Úmluva o lidských právech a biomedicíně uvádí, že zákrok v oblasti péče o zdraví je možné provést pouze za podmínky, že k němu dotčená osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas. Jakýkoliv zákrok bez souhlasu psychicky způsobilého dospělého pacienta by byl zásah do jeho práva na integrity. Český ústavní systém je navíc postaven na hodnotě respektu ke svobodě jednotlivců. Jak ústavní soud uvádí, je to možnost jednotlivce, být tvůrcem své vlastní životní dráhy.
Základní práva lze omezovat pouze za účelem ochrany práv dalších osob či ústavně chráněných veřejných statků. Lékaři tedy mohou pacienty přesvědčovat, mít snahu je přesvědčit ke změně postoje, ale nemohou nerespektovat konečné rozhodnutí pacienta. Ústavní soud tedy došel k závěru, že pokud lékař respektuje přání dospělého a svéprávného pacienta, nemůže spáchat trestný čin.