Poskytovatel právní pomoci.

Právo zvolit si svého obhájce v rámci trestního řízení je jedním z dílčích prvků práva na obhajobu, jež je zakotveno ve stěžejních právních dokumentech týkajících se základních lidských práv. V našem právním řádu je obsaženo v Listině základních práv a svobod v čl. 40 odst. 3 a podrobnější úpravu poskytuje trestní řád. Jedná se tedy o jedno z procesních oprávnění náležejících každému obviněnému a jehož postavení lze charakterizovat jako klíčovou procesní stranu trestního řízení.

 

Obhájce představuje právního zástupce (může jím být pouze advokát, popřípadě koncipient) osoby, proti které se trestní řízení vede a jíž přísluší právo si jej svobodně vybrat dle svého úsudku. V takovém případě se hovoří o zvoleném obhájci, který může být kdykoliv obviněným odvolán. Pokud si jej obviněný sám nezvolí, mohou za něho provést volbu osoby oprávněné. Když by nastala situace, kdy nedošlo ve stanovené lhůtě ke zvolení obhájce uvedeným způsobem a dle zákonného ustanovení by však k takovému jednání dojít mělo, bude ustanoven příslušným soudem, respektive předsedou senátu. Jedná se o tzv. ex offo obhájce z abecedního pořadníku advokátů vedeného příslušným soudem. Je nutné podotknout, že zásadní je volba obhájce učiněná obviněným a má vždy přednost před zmíněnými způsoby zvolení někým jiným. Zákon připouští i pluralitu obhájců, to znamená, že si jich obviněný může zvolit hned několik.

 

Jak bylo řečeno již na začátku, zvolit si obhájce je oprávnění osoby obviněné, ovšem zákon konstruuje i takové konkrétní situace, za kterých je nutné, aby obviněný svého obhájce měl, jinak by došlo k vážné procesní vadě řízení, proti níž se lze patřičnými zákonnými prostředky bránit. Obviněný má mít svého obhájce od doby, kdy vznikl některý z důvodů nutné obhajoby uvedený v ustanovení § 36 a §36a trestního řádu. A jak už tomu bývá, neplatí tato zákonná povinnost bezvýjimečně – nutné obhajoby se lze v jistých případech vzdát.

 

V trestním řádu bychom našli celou řadu práv a povinností příslušejících osobě obhájce, o nichž můžeme říci, že jsou o něco užší než u osoby obviněné (nemůže být místo obviněného vyslýchán, právo posledního slova). Obhájce vystupuje jménem obviněného a měl by se řídit pokyny uloženými od svého klienta, avšak je zde jistá hranice, která by neměla být překročena – nemělo by docházet k jednáním v rozporu se zákonem. Měl by pečovat o to, aby byly v trestním řízení náležitě a včas objasněny skutečnosti, které klienta zbavují viny či ji zmírňují a předkládat, popřípadě poukazovat na důkazy k jeho prospěchu. Má právo nahlížet do spisu, účastnit se úkonu prováděných v průběhu vyšetřování a také podávat za klienta podání, návrhy či opravné prostředky. Mezi jeho oprávnění také náleží rozmluva s klientem ve vazbě či ve výkonu bez účasti třetích osob. Nelze však považovat za přípustné situaci, kdy by se obviněný radil se svým obhájcem o konkrétním obsahu odpovědi, na níž byl soudem, popřípadě jiným příslušným subjektem v rámci trestního řízení, dotázán.

 

Na závěr by měla být zmíněna ta nejdůležitější zásada, jíž by se měl obhájce řídit, a to, že by měl vždy činit takové úkony a vykonávat svoji činnost tak, aby byla pouze ve prospěch svého klienta.