Nejvýznamnější forma náhradní rodinné výchovy.
Na osvojení (adopci) v dnešní době po právní stránce nahlížíme jako na jistou formu rodičovství, nikoliv již jako na druh náhradní péče o dítě. O osvojení rozhoduje soud a to na návrh osvojitele (či případně již zletilého dítěte). Po právní stránce nám osvojení přináší statusovou změnu v postavení fyzických osob, ať se již jedná o osvojení zletilce nebo nezletilce, což nám občanský zákoník taktéž umožňuje. Osvojením dochází ke zrušení původního vztahu a vytvoření obdobného, tedy vztahu osvojenec – osvojitel. Cílem osvojení je vytvoření tohoto vztahu s obsahem, který nám vznikne mezi dítětem a rodičem a má za cíl připravit dítěti harmonické dětství a stabilní základnu pro jeho další vývoj.
Velmi důležitou a povinnou složkou (tzv. obligatorní podmínkou) je ještě před samotným osvojením nezletilého tzv. preadopční péče. Dítě se svěří do péče potencionálního osvojitele ihned v okamžiku, kdy to zdravotní stav dítěte povoluje. Zákonná lhůta trvání preadopční péče je 6 měsíců, během kterých budoucí osvojitelé o dítě pečují, je pozastavená rodičovská odpovědnost biologických rodičů, je ustanoven poručník, budoucí osvojitel přebírá vyživovací povinnost a dítěti zajišťuje běžnou péči a výchovu. O těchto skutečnostech je po uplynutí preadopční péče sepisována zpráva, ve které se uvádí, jak byly navázány vzájemné vztahy.
Velmi důkladně je ověřována osoba potencionálního osvojitele, který musí mít schopnosti pro výchovu, péči a ochranu dítěte. Taktéž je řešen příbuzenský poměr mezi osvojitelem a osvojencem, jehož podmínky bychom nalezli v občanském zákoníku. Zachována musí být i další kritéria – věk osvojitele (rozdíl mezi osvojencem a osvojitelem nesmí být menší než 16 let), trestní bezúhonnost, jeho zdravotní stav, uvedené důvody k osvojení a při nejmenším i ochota spolupráce, která se odvíjí od psychického stavu dítěte. V některých případech je potřeba např. podstoupit přípravu, chceme-li školení či jiné kurzy, zabývající se psychologií dítěte, aby si dítě co nejlépe zvyklo na nový chod domácnosti.
Klíčovou roli hraje však i postavení matky a otce dítěte, kteří dávají souhlas k osvojení potomka a to osobním prohlášením vůči soudu (pouze v několika případech stanovených zákonem není souhlas rodičů potřeba). Toto právo je však ohraničeno zákonnou lhůtou, která se u matky a otce liší, nikdy však nesmí být souhlas dán ještě před narozením dítěte a za úplatu. Oba souhlasy mají omezenou dobu platnosti, kdy zanikají po 6 letech od vydání. Právní úprava povoluje možnost odvolání souhlasu, a to do 3 měsíců od jeho udělení. Stejné právo na udělení souhlasu má každé dítě, dosáhlo-li alespoň 12 let. Právě tato věková hranice má zajistit rozumovou vyspělost. Tak jako rodiče má i dítě právo souhlas odvolat, a to až do doby rozhodnutí o osvojení.
O osvojení dítěte byly, jsou a budou vedeny vášnivé diskuse. Jde o institut, který nastiňuje fakt, že případná ústavní péče o dítě není vhodná a měla by být pouze dočasným řešením. Možná i proto nám právní úprava velmi dopodrobna určuje základní pravidla, aby toto zdánlivé martyrium, se kterým se můžeme setkat, co nejvíce urychlilo a zjednodušilo. Nesmí se však zapomenout, že základním měřítkem pro všechny, kdo se na osvojení dítěte podílejí a rozhodují o něm, je klíčový právě zájem samotného dítěte.