Dříve vyslovené přání pacienta

Když si nepřeji být resuscitován nebo nechci krevní transfuzi. Jak se s těmito požadavky vypořádává české právo?

Každý z nás se může v životě dostat do situace, kdy nebude schopen rozhodnout o tom, zda souhlasí s určitým lékařským výkonem či postupem. Jak to tedy bude, pokud nechci být resuscitován nebo nechci přijmout krevní transfuzi? A co znamená zkratka DNR? Pro tyto případy je v našem právním řádu zakotven institut dříve vysloveného přání.

Jaké podmínky je třeba splnit?

Souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím určitého zdravotního úkonu je možné vyslovit předem za následujících podmínek:

• dříve vyslovené přání musí mít písemnou formu,
• podpis pacienta musí být úředně ověřen (to neplatí, pokud dříve vyslovené přání pacient učiní při přijetí do péče poskytovatelem zdravotních služeb nebo kdykoliv v průběhu hospitalizace, a to pro poskytování zdravotních služeb zajišťovaných tímto poskytovatelem. O tomto se učiní záznam do zdravotnické dokumentace pacienta, který podepíše pacient, zdravotnický pracovník a svědek),
• součástí je písemné poučení pacienta o důsledcích jeho rozhodnutí, a to lékařem v oboru všeobecné praktické lékařství, u něhož je pacient registrován, nebo jiným ošetřujícím lékařem v oboru zdravotní péče, s níž dříve vyslovené přání souvisí, 
• nelze uplatnit u nezletilých pacientů a pacientů s omezenou svéprávností.

Vždy je třeba, aby byl pacient řádně poučen lékařem o důsledcích svého rozhodnutí, a to takovým způsobem, aby tomu porozuměl s ohledem na jeho zdravotní i psychický stav.

Musí být dříve vyslovené přání vždy respektováno?

V určitých případech dříve vyslovené přání respektovat nelze, a to:

• toto přání nabádá k takovým postupům, jejichž výsledkem je aktivní způsobení smrti,
• splněním tohoto přání by byly ohroženy jiné osoby,
• lékař neměl toto přání k dispozici a již započal zdravotní výkony, jejich přerušení by vedlo k aktivnímu způsobení smrti.

Dále dříve vyslovené přání není třeba respektovat, pokud od doby jeho vyslovení došlo v poskytování zdravotních služeb, k nimž se toto přání vztahuje, k takovému vývoji, že lze důvodně předpokládat, že by pacient souhlasil s jejich poskytnutím.

Rozhodnutí o nerespektování dříve vysloveného přání pacienta a důvody, které k němu vedly, se zaznamenají do zdravotnické dokumentace vedené o pacientovi.

Je samozřejmé, že lékař bude respektovat jen takové dříve vyslovené přání, které splňuje zákonné podmínky a toto přání má k dispozici. Lékař tedy není povinen zjišťovat, zda pacient takové přání vyslovil, pokud o něm neví od pacienta, osob blízkých nebo ze zdravotnické dokumentace.

Je dříve vyslovené přání nějak časově omezeno?

Dřívější právní úprava omezovala platnost dříve vysloveného přání na 5 let, nicméně toto bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, který se přiklonil k názoru, že omezení platnosti dříve vysloveného přání je zásahem do práva člověka rozhodovat o své osobnosti. Dříve vylovené přání má neomezenou platnost, tedy platí do doby, než jej člověk změní nebo zruší.

Jaká přání jsou nejčastější?

V naší zemi se nejčastěji lékaři setkávají s odmítáním krevní transfuze z náboženských důvodů nebo přáním nebýt uměle udržován při životě na přístrojích.

U některých pacientů se mohou lékaři setkat s tím, že pacient požaduje eutanázii. V České republice však eutanázie není legální a ukončení života jiného člověka, byť velmi vážně nemocného a přejícího si zemřít, je vraždou.

Ve světě se můžete setkat se zkratkou DNR, což znamená Do Not Resuscitate (= neresuscitujte). Někteří lidé se mohou obávat následků resuscitace nebo ji odmítají z jiných osobních důvodů. Zajímavostí je, že bývalý americký prezident Richard Nixon projevil právě toto přání. Po mozkové mrtvici nebyl dle svého přání dále uměle udržován při životě a v pokročilém věku zemřel.

V praxi se tedy lékař, který se setká s dříve vysloveným přáním pacienta, dostává do komplikované situace, kdy na jedné straně stojí Hippokratova přísaha a na straně druhé zásada „Non salus, sed voluntas aegroti suprema lex“, tedy „Nikoliv prospěch, ale vůle nemocného je (pro lékaře) nejvyšším příkazem.“ Ač se to může jevit jako etický problém, z právního hlediska je při splnění zákonných podmínek třeba následovat druhou zmíněnou zásadu. Tato vyplývá i z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, která říká, že „Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.“