Co znamená omezení svéprávnosti?

A kdy lze tento právní institut využít?

„Měli by ho zbavit svéprávnosti!” Tuto větu jistě slyšel každý z nás alespoň jednou za život. V souvislosti se způsobilostí právně jednat lze také často zaslechnout výraz plnoprávnost. Víte ale, že ani jeden z těchto výrazů (zbavit svéprávnosti, plnoprávnost) není správný? Pokud ne, čtěte dále, dnešní článek se totiž týká problematiky svéprávnosti.

Svéprávností, dříve způsobilostí k právním úkonům (nakládat s vlastními finančními prostředky, jednat s úřady, uzavírat smlouvy atd.), člověk nabývá s 18. rokem života, tedy se zletilostí. Neznamená to ovšem, že by nezletilý člověk byl zároveň nesvéprávný – není pouze plně svéprávný. Za zvláštních podmínek může soud rozhodnout o nabytí svéprávnosti i před splněním podmínky zletilosti, a to emancipací nebo uzavřením manželství, tomu jsme se věnovali v jednom z našich minulých článků.

Svéprávnosti se člověk nemůže vzdát a dnes jí nelze člověka ani úplně zbavit, jak se mnoho lidí domnívá. Svéprávnost lze pouze omezit.

To, že člověk není zcela zbaven svéprávnosti, v překladu znamená, že ačkoliv je nějakým způsobem omezen (např. nemůže sám rozhodnout o poskytnutí zdravotní péče), stále je způsobilým právně jednat v záležitostech každodenního života (tedy jít si nakoupit potraviny a uzavřít tedy v podstatě kupní smlouvu). Důležité je též vědět, že omezení svéprávnosti nemusí trvat navěky, každé rozhodnutí soudu o omezení svéprávnosti může trvat nejdéle tři roky. Pokud se ovšem zdravotní stav člověka nezlepší, lze podat nový podnět k projednání soudu, který celou věc přezkoumá a omezení svéprávnosti může opakovaně prodloužit.

Pokud se tedy rozhodnete podat návrh na omezení svéprávnosti například u duševně nemocného rodiče, o kterém víte, že není schopen sám právně jednat ve svůj prospěch, budete muset tento návrh sepsat a společně s lékařskou zprávou o zdravotním stavu dotčené osoby tento dokument podat u okresního soudu podle bydliště dotčené osoby. Tím pádem se ocitáte v pozici navrhovatele, u soudu tudíž nemůžete dotčenou osobu zastupovat a bude jí přidělen opatrovník. Po znaleckém přezkoumání o zdravotním stavu dotčené osoby a přezkoumání ostatních okolností soud rozhodne, v jakém rozsahu bude dotčené osobě svéprávnost omezena a tyto hranice stanoví. Zákon nám ale jasně říká, že v situacích, kdy duševní stav dotčeného člověka není tak vážný, může soud rozhodnout i tak, že člověku neomezí svéprávnost, ale stanoví mírnější variantu (například nápomoc při rozhodování nebo zastoupení členem domácnosti).

Co se děje potom?

Opatrovanci je určen opatrovník, a to buď na základě opatrovancova přání, pokud to není možné, soud jmenuje opatrovníkem zpravidla příbuzného opatrovance nebo osobu jemu blízkou, která o něj jeví vážný a dlouhodobý zájem a je schopná se o něj postarat i do budoucna. Pokud ale není možné ani to, soud určí veřejného opatrovníka. Opatrovníkem se nemůže stát provozovatel zařízení, ve kterém dotčená osoba pobývá ani žádná osoba, u které by hrozil střet zájmů s dotčenou osobou.

Opatrovník se tedy stará o náležitosti, ve kterých není opatrovanec sám způsobilý právně jednat, musí však vždy dbát názorů opatrovance a snažit se jednat v souladu s nimi. Pokud to není možné, musí vždy jednat v zájmu opatrovance. Samozřejmě, jak jsme již zmiňovali, opatrovník nemůže rozhodovat o běžných každodenních záležitostech opatrovance, jako je nákup jídla, oblékání atd. Není ani oprávněn jednat v některých záležitostech osobnostních práv, jako je například vznik a zánik manželství.

Bez souhlasu soudu v žádném případě opatrovník nesmí například rozdhonout o změně bydliště opatrovance, nesmí ani pro opatrovance nabýt nemovitou věc nebo odmínout dědictví. Co se týče nakládání s opatrovancovým majetkem, opatrovníkovo oprávnění je zde také velmi omezené.

Opatrovník tuto činnost vykonává bez nároku na odměnu, výjimkou jsou situace, kdy opatrovník spravuje opatrovancovo jmění.