Kde má autorita nadřízeného své hranice?
Ať chceme či ne, každý z nás dennodenně vstupuje do nejrůznějších společenských vztahů. Do vztahu, kde každý jedinec má svou danou roli a pozici, a to nevyjímaje pozici pracovní. Právě pojem bossing (boss = šéf, nadřízený) řadíme do vztahů pracovněprávního charakteru. U většiny zaměstnání existuje ta nejvyšší pozice, pozice supervizora, který má za úkol vést své podřízené, zadávat jim nejrůznější úkoly, jejich odvedenou práci hodnotit, tedy zastává pozici šéfa. Kde však hranice jeho autority začíná a kde končí? Je pozice šéfa spjata s neomezenou silou a prostředky, kterými podřízené může,,zatlačit do kouta“ kdy se mu zachce? V žádném případě!
Co je bossing?
Bossing je jedním z možných druhů šikanózního chování, které se vyskytuje na pracovišti a cílovou skupinou jsou podřízení, ale ve většině případů pouze jedna osoba, která je tomuto chování vystavena. Jedná se o cílevědomý, opakovaný a systematický útok na podřízenou osobu. Bossing se může projevovat mnoha způsoby a je nutné připomenout, že tvůrce šikany je velmi inteligentní, vytrvalá, nenápadná a zrádná osoba, která velmi dobře zná psychologii člověka. I z tohoto důvodu je nejen těžké bossing odhalit pro okolí, ale taktéž ho prokázat. Většinou totiž šéf na zbytek okolí působí jako milý, přátelský, pro kolektiv oddaný a schopný leader. Za šikanózní chování jsou brány takové situace, kdy šéf například zadává úkoly těsně před koncem pracovní doby, tudíž je nemožné je splnit, zadává úkoly, které jsou degradující a neodpovídají pracovní pozici, snižuje platové ohodnocení, mezi ostatními kolegy napadaného používá nevhodné poznámky (ať již mířené na pracovní neschopnost, tempo pracujícího atp.).
Fáze bossingu
Tak jako každá šikana i bossing má několik procesů. Tím prvním zlomem jsou zdánlivě drobné neshody, které však velmi rychle mohou přerůst v druhý stupeň šikany, psychického teroru, který může vyvolat i psychické problémy šikanovaného. Tento druhý stupeň je však ještě velmi skrytou veličinou, která se stále odehrává mezi „bossem“ a podřízeným. Třetím stupněm je evidentní šikana, která je již známá i pro ostatní kolegy šikanovaného. Otázkou však zůstává, zda se někdo z obav o vlastní pozici šikanovaného zastane a raději se nebude řídit heslem „nehas, co tě nepálí“. V této oblasti je takové neoznámení na hraně, neboť každý z nás by měl upozornit na rozpor s etickým kodexem, existuje-li, či jednáním, které zajišťuje antidiskriminační zákon.
Jak se proti takovému zacházení na pracovišti bránit?
Jako základní (mimosoudní) obranou proti takovému jednání jsou právě etické kodexy, které jsou v dnešní době ve většině případů automatickou zárukou ochrany práv a důstojnosti všech osob na pracovišti. Na základě těchto kodexů můžeme upozornit nadřízenou složku (např. vedení, interního ombudsmana apod.) na porušování povinností nadřízeného, které z tohoto kodexu vyplývají. Soudní obrana je i v těchto případech na místě. Využijeme například institut antidiskriminační žaloby. U soudu pak můžeme požadovat náhradu majetkové či nemajetkové újmy. Velmi důležitý je v těchto případech důkazní materiál (písemné doklady, emailová korespondence, svědectví ostatních spolupracovníků, nahrávky), který nám celé řízení ulehčí a nebudeme se pohybovat pouze v mezích tvrzení proti tvrzení.