Stále častěji slýcháváme v médiích či v našem okolí o mezinárodních únosech dětí. Ale co lze vlastně za mezinárodní únos dětí považovat a jak se proti němu bránit? To zjistíme v tomto článku.
Jedním z kritérií, kterým je třeba se primárně zabývat, je stanovení místa obvyklého bydliště dítěte. Je za něj považován stát, ve kterém dítě dlouhodobě žije, má tam vytvořené sociální a rodinné zázemí, navštěvuje tam školní či předškolní zařízení apod.
Mezinárodní únos nastává v situaci, kdy jeden z rodičů neoprávněně přemístí dítě ze státu jeho obvyklého bydliště do jiného anebo ho zadržuje ve státu, který není státem jeho obvyklého bydliště, dopustí-li se tohoto jednání jeden z rodičů dítěte bez souhlasu druhého rodiče či bez souhlasu soudu státu, ve kterém mělo dítě před přemístěním či zadržováním obvyklé bydliště.
Mezinárodní únosy dětí upravuje Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí sjednaná v Haagu 25. 10. 1980 (dále jen "Haagská úmluva"), dále Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o pravomoci a uznávání výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovských práv a povinností, kterým se ruší Nařízení (ES) č. 1347/2000.
Pokud došlo k mezinárodnímu únosu dítěte ve Vašem případě, je nutné podat v co nejkratším termínu žádost o nařízení návratu nezletilého dítěte na příslušném ústředním orgánu země obvyklého bydliště dítěte. Všichni signatáři výše zmíněné Úmluvy mají ve své zemi vytvořený příslušný ústřední orgán mající pravomoc přijímat takové žádosti. V České republice to je Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.
Možnost podání žádosti o nařízení návratu dítěte je však ohraničena 16. rokem věku dítěte.
Pokud výše zmíněná žádost nepomůže, může dotčený rodič podat návrh na nařízení návratu dítěte do země jeho obvyklého bydliště, a to u soudu ve státě, do něhož bylo dítě neoprávněně přemístěno. Soud v takovém případě rozhoduje pouze o tom, zda nařídí nebo nenařídí návrat dítěte do státu jeho obvyklého bydliště – soud tedy zkoumá, který stát je státem obvyklého bydliště dítěte, zda bylo přemístěno neoprávněně či nikoli a kdy k takovému přemístění došlo. Příslušná Úmluva totiž považuje za vhodnou dobu pro podání návrhu na nařízení návratu dítěte do jednoho roku od přemístění dítěte, neboť v opačném případě se předpokládá, že dítě se již s novým prostředím sžilo. Soud se také zabývá tím, zda by dítě po návratu do státu obvyklého bydliště nebylo vystaveno fyzické nebo duševní újmě nebo jiné nepříznivé skutečnosti a zda rodič, který žádá nařízení návratu dítěte do státu obvyklého bydliště, je schopen řádné péče.