Jaké jsou podmínky uznání a výkonu cizozemských soudních rozhodnutí?

Globalizovaný svět, ve kterém žijeme, je charakteristický propojením a spoluprací mezi jednotlivými státy. Tato spolupráce probíhá různými způsoby na mnoha úrovních. Jednou z nich je také spolupráce soudních orgánů jednotlivých států v oblasti uznávání a výkonu cizích rozhodnutí.

 

Cizím soudním rozhodnutím se rozumí rozhodnutí cizozemských soudů a úřadů o právech a povinnostech, o kterých by podle jejich soukromoprávní povahy jinak rozhodovaly soudy v České republice. Neřadí se sem však pouze rozhodnutí, nýbrž také cizí soudní smíry či notářské a jiné veřejné listiny v takovýchto věcech. Zákon č. 91/2012 Sb., Zákon o mezinárodním právu soukromém (dále jen „ZMPS“) stanovuje, že rozhodnutí je v České republice účinné, pokud nabude právní moci a české orgány veřejné moci ho uznají. Tímto uznáním prakticky dochází k přiznání stejných právních účinků jako rozhodnutím tuzemským. Orgány veřejné moci v České republice také dohlížejí na výkon cizích rozhodnutí. K tomu dochází v situaci, kdy je dané osobě určitým cizím rozhodnutím uložena povinnost, ale tato osoba danou povinnost dobrovolně nesplnila nebo neplní. Výkonem cizího rozhodnutí dochází de facto k přinucení této osoby, aby onu povinnost splnila.

 

Ne všechna cizí rozhodnutí je však možno uznat nebo vykonat. Nelze například uznat soudní rozhodnutí cizí země ve věci, která spadá do výlučné pravomoci českých soudů. Stejně tak nelze uznat cizozemské rozhodnutí ve věci, o které se vede řízení u českého soudu a tuzemské řízení bylo zahájeno dříve než to zahraniční. Obdobně tomu je v případě, kdy bylo v dané věci českým soudem již v minulosti vydáno (případně uznáno) pravomocné rozhodnutí. Dále není možné uznat či vykonat cizí rozhodnutí, pokud účastníkovi řízení nebylo umožněno se tohoto řízení řádně účastnit, nebo pokud by se uznání a výkon příslušného rozhodnutí zjevně příčil českému veřejnému pořádku. K uznání a výkonu nedochází ani v případě, kdy není zaručena tzv. vzájemnost. Princip vzájemnosti funguje tak, že cizí stát musí, respektive by měl, zacházet s českými občany stejně jako se svými příslušníky. Pokud se takto neděje, může být opatřením určitým kategoriím cizinců v určitých případech odepřeno rovnoprávné postavení jako občanům České republiky. Nicméně u uznávaní a výkonu cizích rozhodnutí se vzájemnost vyžaduje jen v případě, pokud rozhodnutí směřuje proti občanovi České republiky, případně české právnické osobě.

 

Pro uznání cizozemských rozhodnutí v majetkových věcech není třeba zvláštního rozhodnutí o uznání. Výkon takových rozhodnutí však musí být nařízen českým soudem. Naopak cizí rozhodnutí v jiných než majetkových věcech (například manželství nebo určení a popření otcovství) se uznávají jen zvláštním rozhodnutím v podobě rozsudku Nejvyššího soudu, a to jen v situaci, je-li jedním z účastníků občan České republiky. Podstatné je, že výše zmíněné podmínky platí pouze ve vztahu České republiky a státu mimo Evropskou unii. V rámci Evropské unie je uznání a výkon cizích rozhodnutí upraveno zejména ve dvou stěžejních nařízeních, kterými je, jakožto členský stát, vázána i Česká republika. V oblasti rozhodnutí o majetkových věcech se jedná o nařízení Brusel I bis a v oblasti jiných než majetkových věcí se jedná o nařízení Brusel II bis. Tato evropská legislativa zaručuje občanům členských států určité výhody. Zjednodušené je například uznávání cizích rozhodnutí ohledně manželství a jiných statusových věcí (otcovství apod.). K uznání těchto rozhodnutí vydaných v jednom z členských států Evropské unie dochází v dalších členských státech už bez dalšího zvláštního řízení.